ZA JANEM NERUDOU.

Dlaň chvěje se a srdce v prsou bolí,

duch rozechvěný stále nevěří,

že pravdou je, co kleslo v šíro polí,

v ruch měst a vísek tiché zášeří,

čím bor se zachvěl, který doly vroubí,

čím zabouřila proudů koryta,

a zaplakala nenadále z hloubi

ta země, jež je hložím ovita.

Jas opět jednou šlehal v luhy ztmělé,

kam oko hledlo – záře sluneční,

však dnes je teskno jako po kostele,

kde bolně znějí zpěvy páteční;

vlast v hoři vidí puklé srdce Tvoje

a rukou lomíc v českou volá pláň:

„Kde větší žalost jest než žalost moje?‘

a k tváři Tvojí šedou chýlí skráň.

Byls vyrván z rukou věrných českých lidí,

jež dobře vědí, kdo je vždy měl rád,

jichž pouhé slovo třpytné neošidí,

však lásku splatí nastotisíckrát;

již v úpalu a horku práce denní

to dobře vědí v jizbách malých chat,

kde lásky, citu vůbec pro ně není,

však kde zas vroucně znají milovat.

A Tys byl jejich – milovaný všemi –

ať slzu horkou lil jsi do očí,

když zazpíval jsi o milené zemi,

kde s křížem těžkým lid se plahočí,

ať důvěru jsi rozněcoval živou,

že také u nás léto zadýchá,

a teplé vánky váti budou nivou

té zádumčivé země kalicha.

A Tys byl jejich – milován tak sladce

ne u starých jen, také u dětí,

vždyť droboť malá verše o Tvé matce

i matičce své říká z paměti,

když pak v té básni přijde o uzlíčku,

i tatík zdvihá k očím těžkou páž,

a kde kdo kolem, slzy stírá víčku

a všickni řeknou: „To byl člověk náš!”

Tak staral jsi se o lid milý stále,

ať denní chlad ho tolik nezebe!

Ó, proto nyní v každé vísce malé

ti mladí, staří pláčí pro Tebe,

a jak spíš tiše v Libušině hlíně,

pláč národa Tě ve sny konejší –

ó, není, není v české domovině

nad takovou smrt smrti krásnější!