ZA JANEM ŠTURSOU

Je z nejčistších, jež země zrodila,

a proto vše mu dala, vášeň snu,

je z nejmohutnějších, jež legendárně vodila

bludištěm silných, tvůrčích dnů

a sama vtělovala se mu krví do díla.

Proletěl v mžiku míle dnů a rost

a vášnivě pil pohár života,

že v každém dílu sílu země nebo líbeznost

dal světu, zde jak doušek révy klokotá,

tu vítězící sen a zraněná tam skutečnost.

A slávu světa, růže lásky v náručí,

sám určen do dne od díla se odstřelit. –

Muž hrdý prapor skloniti se naučí,

by po zemi se nikdo neuzřel jej popelit

a plazit se, než dlouhé živoření umučí.

Než vášní, smyslů hry, jsou díla víc,

a ona budou žít, neb země žije v nich,

i její míza, její rod sta roků touží říc’,

co nikdo dosud neřek' z lidí smrtelných.

ni láskou nevypělo modré nebe zřítelnic.

A, ty, spi sladce v zemi, vtělila

se v dílo tvé, tys nikdy nezemřel,

ty nezemřeš, v tvé kráse když se zjevila,

určených není k odstřelení sudbou střel,

jen tvůrci jsou, jež k žití věčnému smrt střelila.