Za jara.

A roztál sníh, zem zase květů plna,

kol křoví mladý plesá jih,

leč srdcem mým se rudá nese vlna,

a stesk o zvučných perutích.

Ó ženo má, k mé ukloniž se skráni,

syp v duši mou svých očí lesk,

on změní vlnu na červánek ranní,

a v orla přejde zvučný stesk.