Za Jarmilkou. (I.)

Tři jsme byli spolu celi,

jako trojlist při jeteli,

zmladlý rosou na úsvitě:

žena, já a ty, mé dítě.

V čas však, když se slunce vejší,

zvadl lístek nejoutlejší,

neosvěžen víc tou dobou

ani rosou druhých obou.

Lístečku můj z třílupení,

bez tebe mně štěstí není,

jak kdys jara na úsvitě –

Jaruško, mé zlaté dítě!