Za Jarmilkou. (II.)

Když matka v kment tě uložila hebký,

mou píseň zpívala ti u kolébky,

já podál stál a srdce mé se chvělo,

vždyť očkem tvým dvé hvězd k nám přiletělo.

Jsou hvězdy světy, děl jsem – sladká slova –

já budu ve dvou žít a v každém znova

a v práce záchvatu a v blaha tísni

keř dvojnásob se rozkvitne mých písní.

Ó malé hvězdy, neobsáhlé světy,

jak na vás tisknul jsem své žhavé rety,

v tom vašem mile podruženém lesku

chtěl do nebe jsem nalézt zlatou stezku.

Však nenašel, vy zhasly jste mi záhy,

ach, žalu mého proud a jeho prahy

vše berou v dál a peří se a třeští...

To krátká pohádka je mého štěstí –