Za Jarmilkou. (III.)

Mráz dechnul na poupátka

a slíbal je a zžeh’,

ta smutně položila

své hlavy v nízký mech. –

Nám s poupátky i tebe,

mé dítě, skosil den,

teď slzou víc než rosou

tvůj růvek pokropen! –

Mně smutno u tvých růží,

mou modlitbou je vzdech:

jak rád, jak rád bych k tobě,

mé drahé dítě, leh’! –