ZA JARNÍHO RÁNA.

Nuž vám také píseň jednu

z pomněnek svých chudých zvednu,

moje milá z mladých let,

o kteréž jsem uměl sladce

tolik kdysi vyprávět. –

Žaluzie vyhrnuty.

Vlas váš, dosud nedotknutý,

líbá pouze slunce zář.

Otevřeno. Svěžesť ranní

loká vonný budoár.

V okno jste se položila

krásná, svůdná, roztomilá,

trochu ještě ospalá.

Tak v té ranní toaletě

nejvíc jste mne jímala.

A teď očka na oblohu

v pravo, v levo: „Díky Bohu,

dnes již bude krásný den!“

Ó nuž ano, v nových šatech

můžete si vyjít ven!

Hle – ten půvab! Do zrcadla

celá vaše krása vpadla –

smějte se jen, dětinná!

Vím, jste ráda, že již jaro

květ si k boku upíná.

Že zas touhou prosyceny

vrátí se ty milé scény

různých kytic, rendez-vous,

odpovědí neskončených,

vzdechů, tajných úsměvů. –

Cítím sám, jak je vám blaze

kochati se na obraze

lící svých tak po ránu,

když snů luzných dojmem ještě

skráni máte otkánu!

Ale, co to – probůh, paní!

V čelo vaše mrak se shání,

očka blesky metají?!

Zrcadlo? Ó beztaktnosti,

ni Vám pravdy neztají!

Na to jste, ah, nemyslela,

že zas prchla zima celá

jako loni, předloni,

a že člověk květ má, plody,

ale není jabloní.

Vráska však, již shledla-li jste

na své tváři dřív tak čisté,

víc jen úcty znamená:

Bez ní jste jen paní byla,

s ní však – paní zkušená!