ZA JAROSLAVEM VRCHLICKÝM.

Dvé věží měl chrám české Poesie,

dvé mohutných a nebetyčných věží,

v něž nejraději „boží posel“ bije,

když bouřní oři letí bez otěží.

Tak z nenadání z čista jasna též

sjel s mraků blesk a srazil jednu věž.

A ku podivu! Bez družky jak její

by nebylo jí lze tu státi dál,

věž druhá hynula vždy patrněji,

z ní kvádr za kvádrem se rozpadal,

až hodina jí zkázy uhodila

a tiše sesula se v rozvaliny.

Stál národ ohromen; i ti, kdož sliny

dřív na ně metali, tou zkázou díla,

jež marně u nás hledalo by soka,

jsou zdrceni, ba nejednomu z těch,

jimž bledé záští otrávilo dech,

i slza lítosti teď tryskne z oka.

Dřív Svatopluk, – teď velký Jaroslav

tam odešli, kam pro své vidiny

si zalétali, však ni jediný

již nevrátí se v lidí všedních dav.

Chrám Poesie stojí osiřelý.

Kdo srdce v těle má, což každý želí

té zkázy jeho obrovitých věží!

Kam zrak se šine, na všem smutek leží,

ret každý jak by šeptati se zdál:

Ó, jak jen, Bože, jak jen bude dál? – –

Je smutno – smutno – – Háje oněměly,

v nich navždy zmlkla píseň filomely.

Vzdech z ňader dere se, duch náš je mdlý,

jak pavučiny by jej opředly,

co rosy napadlo již z našich očí,

nám přetěžké se stíny v duši stelou.

Jak bude dál? S tou otázkou se točí

druh ke druhu, však pouze zkamenělou

zří sfingy tvář – a nikde odpovědi – – –

Než nezoufejme! Chrám i beze věží

stát bude dál! Ač Poesie kněží

nám umlkli, ač stínové jich bledí

se procházejí edenem, – jich duch

je s námi tuto, na domácí půdě,

a poesie kvítku, byť i chudě

teď zkvétal, nedá uvadnouti Bůh!