ZA JAZYK.

Zvěst zaletěla do kraje,

že v horách velká skála je

a ten, kdo skalou pohne jen,

prý štěstím bude zanesen.

Tu Míša, chudé matky syn,

šel za tím štěstím do pustin.

Pot járkem se mu s čela lil:

on – olbřím – balvan odvalil.

Oh –! Zmije pod ním seděla:

tak uhrančivě hleděla,

ty oči tak jí svítily,

že smoly proud by vznítily.

Šíj roztáčela svinutou

i rostla každou minutou

a Míšou trhlo, chudákem,

když pojednou stál před drakem.

Leč Šarkan dí mu s pokorou:

„Než slunko zajde za horou,

slyš, od paty až do brady

já zasypu tě poklady.

Za skvosty mé i za statky

dej jazyk jen – ten od matky –

je sprostý: vrz jím do bláta!

Já dám ti svůj, hleď: – ze zlata!“

Tu hoch se probrav z úžasu,

zpět skalou mrštil po ďasu,

v ráz přirazil jej balvanem:

„Mě nezvrhla máť Šarkanem!“