ZA JEDNOU Z DEVÍTI.

Podivný duše pud

mne v dálku širou táhl,

kdož ví, zda byl to blud,

já cítil touhy trud,

jak jsem si k srdci sáhl.

Nevěda ani kam,

na tichou pouť jsem vyšel,

to nebyl přece klam,

mne někdo volal tam,

já jsem ho dobře slyšel.

Zář bledou měsíc lil,

když nekonečnou poutí

jsem klesl zbaven sil

v čarovném kraji vil

na vetché lože z proutí.

Nade mnou devět děv

tančilo vzdušně kolem,

jak chimaerický zjev

a jejich libý zpěv

zněl smaragdovým dolem.

Náhle se jedna z nich

sklonila ke mně blíže,

a já zřel jaký div,

že k ní už co jsem živ

mě stará láska víže.

Zářící její vlas

závojem zlatým splýval

po těle vzácných krás

a její vroucí hlas

se v moje srdce vrýval.

Já hleděl v její zrak

modravý jako nebe,

na kterém žádný mrak,

a byl jsem šťasten tak,

že sotva znal jsem sebe.

Nadarmo jsem se ptal,

když u mne blízko dlela,

zda se to zázrak stal,

že ve mně člověk vstal

opojen štěstím zcela.