ZA JEDNU NOC.

„Markétko,“ zalkal tónem dojímavým

večer než usnul – a byl rozpálen,

já tušila, že pohnutou noc strávím,

jak stíny rostly, jak umíral den.

Zpívaly zvony písně velkolepé,

už zemi ruka něčí zastírá,

ó, pro co každé, každé srdce tepe,

a pro co to zde, které umírá?

Umlkly zvony, vzdálený jez hučí,

fialy vůně stoupá ze zahrad,

nemocný sténá, těžký sen ho mučí – – – –

Má krásnou hlavu, a ještě je mlád!

Na tmavém nebi lampy rozsvěcují,

a loďka měsíčná se pozvedá,

v pokoji vedle spáči oddychují,

chorému na rty úsměv usedá.

Hodiny bily, znám ty jejich hlasy,

jak s každé věže letí do noci,

modlím se, – ten by došel v nebi spásy,

neb ještě líp, zdráv vyšel z nemoci.

Můj Bože, umře snad, než hvězdy shasnou,

a s tou, již volal, už se nesetká,

a jak se dívám na jeho tvář krásnou,

zní v hlavě mi: „Kdo, kdo je Markétka?“

A myslím si: Kdo volal by mé jméno?

Ó, nikdo, nikdo! Slýchala jsem už

z úst nemocných: „Matičko, sestro, ženo!“

a „Markétko“ neznámý volá muž.

Noc červencová do oken se dívá,

teď v keři pták opuštěn zakvílel,

i duše má své těžké chvíle mívá,

jež se mnou nikdy nikdo nesdílel.

A co chci? Nevím. Slyším křídel vání

andělů božích, být chci jedním z nich,

a hlava moje znavená se sklání

nad opuštěná lůžka nemocných.

A vidím, vidím rozžehnuté svíce

v kostelů přítmí, cítím vonný dech

myrrhy, a varhan zvuky jásajíce

mi duší jdou v stříbrných akkordech.

V svůj tichý asyl do klášterní cely

šla zbožnosti jsem cestou jedinou,

do dnů mých dětských zvony chrámů zněly,

dny budoucí v dál stejně poplynou...

Nemocný vztyčil se: „A budem svoji,“ – – –

zašeptal, „půjdeš se mnou. – viď, – ty chceš? –

Krvácím z ran stržených v žití boji, – – –

Tvá láska pravdou je, ať vše je lež! –

Ty rány zahojí se! – – Já svou duší,

svým tělem obejmu tě – – – pro život, –

zlíbám tě – horkým rtem, jenž slzy suší“ – –

A s čela smrtelný si stíral pot.

K svým žhavým prstům táhl moji ruku,

myslil, že Markétku přivíjí blíž,

smrt nahlas volala v tom srdce tluku.

Ó, záře života! Ó, těžký jeho kříž!

„Markétko! – Markétko! – – – Má sladká ženo! –

Ty budeš jí, – – pojď,– – – ať tě zulíbám – – –

Srdce a nebe máme otevřeno, – – –

já nebudu tu – na zemi – již sám.

Tak dlouho nepřišla jsi! – Já již zoufal,

však přinesli mi konečně tvůj list,

že člověk ztracen není, jen když doufal, –

– – a já že věrností tvou mám být jist.

Já věřím ti – a mám tě rád, – – – my budem,

my budem šťastni – – Markétko, – – – ó, snes

květiny sem! – nehal se plachým studem, –

buď mou, – mou – – – mou, – Markétko, – – ještě dnes!“

A objal mne a přitiskl mne úže,

mým tělem vlna šla až k zalknutí,

to otevřena byla náruč muže,

a já v ní v prvním velkém pohnutí.

On objal mne a líbal horkým retem,

byl marným odpor můj vstříc závrati,

ó, žhavé rozloučení s celým světem

nás dvou, – – rač, Bože, při mně zůstati!

On k smrti loučí se, já k probuzení,

tu v prsou bouří příval neznámý,

ó, láska, láska, – jiné nebe není,

a pohádka je ono s hvězdami!

Na srdce bušící mou strhnul hlavu,

já třásla se, a on se zamlčel,

šlo štěstí jeho pod hřbitovní trávu,

můj osud – černý motýl – za ním spěl.

A srdce jeho přestávalo tlouci,

Markétku, lásku, nebe – ztrácelo,

jak srdce moje dlouhou smrtí mroucí,

jež ztrácelo, co ani nemělo.

Umřel. Byl konec radostí a boje, –

svou hlavu skláněla jsem k pelesti,

růžový rána dech pad’ do pokoje,

co nese odříkání, bolesti!

Kdo mrtvola chladnoucí u mne byla,

kdo Markétka, já nevěděla jsem,

jsou cizí mi, však noc ta probudila

vše, všecko ve mně, co mi bylo snem.

Za jednu noc mi otevřel se pramen,

zde v prsou – krve, slzí věčný proud,

by kolena cítila chladný kámen

a ruce kletbu vetknutých v ně pout.

Velikou bránu vidím rozevřenu

a za ní zápas – jedna záře, květ,

a to je svět: já cítím v sobě ženu,

a mohu jenom – Bohu náležet.

Za jednu noc kus pekla v sobě cítím,

neb ztratila jsem nebe na zemi,

oltáře mizí posypané kvítím,

svět hoří zázračnými růžemi.

Bojím se žití dálky, prázdné, stejné,

když kříž ponesu s klidem bez mezí,

a jak mi bude v noci beznadějné,

když němá bouře v prsou – zvítězí!...