ZA JITRA.

Jak z rána v lese čet

jsem z knihy sladkých vět,

tu náhle s výše pavouček

se spustil, na mne slét.

A po mně lez a tkal,

a já se vlídně ptal:

Co, pavoučku, to pro mne tkáš,

je štěstí to, či žal?

Ó, kliď se mi jen, kliď,

ty z rána předeš, viď,

jak říkají, jen starostí

a trudů šedou nit!

Ne, zůstaň, dále tkej,

jak tvůj to obyčej!

A starostí že neseš trud?

Vždyť zvyk’ jsem snášet jej!

Je těsně se mnou spjat,

je stínem mojich pat,

a kdybych jednou byl ho prost,

už scházel by mi snad.

Chci nést jej sám a sám,

tíž, bolest, křivdu, klam,

jen jiným když tu radosti

a štěstí trochu stkám.

Jich úsměv na niti

se mojí zachytí,

a šedá vlákna na večer

se zlatem zatřpytí.