ZA KAJOU

Mlýn rodný v lesích nerozehraje

už zelená kola,

bystřina marně houkne do kraje,

že jaro volá,

a vzpomínka a žal jen v mlze dne

pod cizím nebem k tobě usedne.

Spí v bílých parách fjord. A pohoří

hrou ledovců svítí.

Vzduch, moře, země tiše hovoří,

co mohlo býti,

co mohlo kvést a v slunci k činům zrát.

Leč osud kynul, člověk pad’.

A jako matka k děcku chorému

se nachýlí k tobě

a mluvit bude jeseň: Dobrému,

má dcero v hrobě,

a kráse žila duše tvá i sen.

Šla láska s tebou. Vroucný byl tvůj den.

Ty dítě jara, dítě jeseni

a hloubek a výší,

buď s bohem! Sosny, trávy, kamení

tvým dechem dýší

a vlas tvůj hnědý jako útlý mech

v plamenech slunce žije, něha něh.

Ten, v jehož cestu pad’ tvůj světlý stín,

dnes našel tvé stopy

pod písčinami dnů. Než do hlubin

čas jméno ztopí,

na hrob tvůj, KAJO, verše smuteční

třesavou rukou píše. Měkce sni.