ZA KARLEM JONÁŠEM.

TVÁ hůl je zlomena, tvůj obličej tak bled,

Tvé srdce utichlé, Tvá ruka jako led. –

Z daleké ciziny do klína otčiny

tak, bludný poutníče, jsi navrátil se zpět!

Tak mlád, ba ještě hoch, jsi z domova byl štván,

před Tebou zabouřil divoký ocean;

však divěj’ v prsou Tvých zněl třesk pout železných,

jak jimi lomcoval Tvůj drahý, rodný lán.

K Velkému Západu, kam slunce řídí běh,

kde není okovů, kde není bičů šleh,

kde volna mužná skráň a pracovitá dlaň,

Tvůj koráb zamířil na cizí, dálný břeh.

Kde Niagara hřmí do břidlicových skal,

kde velký Otec vod vln žlutých žene val,

ve hlubých pralesech, v Hor Skalných útesech,

Ty’s slyšel tichý stesk, jenž z domova Ti lkal.

Za letních večerů přes Michiganu pláň

když’s hleděl k východu mdlou hlavu chýle v dlaň,

jak hvězdy z vod šly výš’, Ty’s každé ptal se v tiš:

„Zde vyhnanec, tam vlast; kdo vzpomíná tam naň?“

A v boj a v boj a v boj to zítra šlo jak dnes,

a prapor svobody když málem byl by kles,

zaň spěl Tvůj český lid se s otrokáři bít,

a v boj za novou vlast Ty’s hvězdný prapor nes.

Však hrstku hlíny vzal’s, ze starých Čech si tam;

„Neb nemám domova krom tam, kde matku mám!“

té hlíny přehoušel, bys do rakve ji měl, –

a nyní vracíš se, jen hrstka hlíny sám.

Tvá hůl je zlomena, Tvůj obličej tak bled, –

za Tebou zavřel se ten celý širý svět. –

Vše prchlo jako stín. – Tvá rodná matka v klín

Tě přitulila přec, jak’s přál si, naposled.