ZA KRÁSOU. (II.)

Zachroupal v písku střevíček

z rudého safiánu.

Pojď posadit se vedle mne

v tom zlatém, svěžím ránu.

Tak zářivě se slunéčko

už dlouho nelesklo.

Tak se mi po všem ztraceném

už dlouho nestesklo.

Pojď, usedni tu pod lipou,

jež po sté odkvétá.

Chci tesknit na tvém rameni,

že nejsem poeta.

Skloň tiše drahou hlavu svou

nad mojím ramenem.

Vždyť trpíš stejně jako já

tím krásy problémem.

Víš příliš dobře, jaký je

ten zápas zoufalý.

Tvé smutné oči tolikrát

už pro něj plakaly.

A stará lípa nad hlavou

nám tiše šelestí.

Jsme sami spolu, sami dva

se svojí bolestí.