ZA KRÁTKO JIŽ...

Za krátko již, sladké robě,

cítím to, ba dobře vím,

srdce mé zas vzlétne k tobě

a já za ním přiletím

roztoužený, rozněžněný,

pán i vasal malé ženy,

k níž ho vedou všecky cesty,

jako věřícího v Řím.

V bílé dlaně srdce chytíš

a pak s písní, jež jen tvou,

v ohni pekla těla vznítíš

pro sonatu vášnivou

a když vše si dáme věnem,

na minulost zapomenem,

byť i byla jako tajfun

divokou a bouřlivou.