Za kýmsi dalekým.

V tu píseň dal jsem duši svoji celou,

kterou jsem tobě zpíval naposled.

Zda našla hruď tvou citlivou a vřelou,

či ustýdla v ní v led?

A s jakým citem odešla jsi v dál,

když vědělas, že navždy míjíme se?

V tvých krásných očích divný oheň plál,

a v mých teď, vzdálená, se smutku slza třese.

Ó jestli vzpomínky jsou duším drahé,

pak na tě nezapomenu již víc,

na ony chvíle posvátné a blahé,

když v tvou jsem hleděl líc.

Já bál se doufat, věřit v blaha sen,

vdyť ty bys příliš velkým štěstím byla,

já mnil, za jeden po tvém boku den

že bys mne na věky a navždy opustila.

A tak se stalo... Teď jen hádám z dáli,

že žitím putuje, já také kdes

jsem vystavět chtěl sobě chrámek malý

a první základ snes.

Dnes neznám ani onen smutný kout,

kde vyplakat bych měl své slzy všecky,

a hrobním nápisem si vzpomenout

na místo chudinké, kde dříve sen můj dětský.

Ó M..., tvé nechci zradit jméno,

jáť bojím se, je hlasně vyslovit;

však v duši mé je leskem ozářeno,

jímž skví se zbožný cit.

Jak věčná lampa v chrámu soumrakém

svou lije sladkou zář na oltář svatý,

tak před obrazem tvým svit pěstím, zázrakem

jenž od tvé přečisté byl duše v srdci vzňatý.

Já dojdu chvíle, s životem kdy shasne

ten božský oheň v bludných prsou mých.

Můj slední pozdrav z hrudi slabohlasné

by cestou k tobě ztich’!

Jak rád bych aspoň při svém skonu s ním

svou hlavu těžkou složil ve tvém klínu!

Toť celé přání mé – leč s bohem navždy! Vím:

já kdesi daleko od tebe smutně zhynu.