Za letní noci.

Ven pohleďte, noc plná letní krásy,

hvězd na obloze, jako zrn se třese; –

kde bloudil jste dnes celé dopoledne?

On usmál se a zašept: „V černém lese.”

My byli též. A moje mladá žena

květ trhala a poslouchala ptáky,

jež ráda má. Co vy jste činil v lese? –

„Pro nejdražší svou hledal jsem cos taky.”

Pro nejdražší svou? – Jahody snad rudé,

neb květ, jenž pln jest ranní, vonné rosy,

či malin skvost a ostružiny tmavé,

neb péra drahá, jež pták v křídlech nosí?

On usmíval se stále všemu pouze,

svým zrakem zbloudil na své prsty časem,

pak stiskl ret a mhouřil svoje oči,

děl zvolna, sotva slyšitelným hlasem:

„Květ, jahody a péra, vše mi k smíchu, –

to sotva někdy zalétne mi do snů!...

Na také věci nemáme my času. –

Já na rakev své dceři hledal sosnu.”