ZA LETNÍHO ODPŮLDNE.

Je nutno dnes se chopit’ zase péra

a s nebezpečím napsat něco slov.

Je k zalknutí tu dusná atmosféra

a nebe těžké jako modrý kov.

A v duši divno... Smáti se i plakat –

tak chtěl by člověk, ale nemůže.

Špinavý stín se snaží duši zlákat

a k hříchu svést, jejž stěží přemůže.

Pavouci klidně celu zapřádají

pavučin sítě po zdích věsíce.

Údery hodin chmurnou hudbu tají

a smutně v ní jdou dny i měsíce.

A přijde často pocit jako dnešní,

v němž vše se chvěje, jak sny šílenců.

Vidíte hroby, černá roucha mešní,

podivný chaos, úklad spiklenců.

A zdráháte se mlčet v tmavých stínech

a nelze smát se, v hrdle sucho je...

a nelze pátrat’ po jasnějších činech,

jež vrátily by ticho pokoje...

A nelze chápat tragiku té chvíle,

v níž zdá se vám, že dýší spiklenci.

Tož, k slunci...! Venku léto jásá v síle,

hle, po cestách jdou asi milenci...

A na stráních snad šeptají si zdlouha,

jak mládím hruď se plamení a dme...

z dotyku dlaní probouzí se touha...

Tož, žijme, nežli podzim stihneme!

A hledím mříží... Tak se chápu péra,

bych něco krve mohl rozpitvat.

Své teplé krve... Dusná atmosféra

mne nutí všechnu tady rozplítvat.