Za letního večera.

Juž večer! V ticho doubravy se sklání,

v to ticho zadumané v svaté chvíli,

jen z dálky lehce zpěvný potok kvílí,

neb vánek časem v lehkém šepotání

do korun stromů zkazku svoji dýchá.

Po kmenech ještě tu a tam se honí,

jak nádech zlata, slunce políbení

již blednoucí, jak úsměv v mrtvém snění.

Tak ticho kol! Jen z křoví časem steskne

si pták, jenž s písní v zpěvné hrudi dřímá

a cvrček z louky tichou píseň zvoní.

Se stromů žluté pryskyřice roní

se jako ručej slz. – Vše kouzlem jímá

v té poušti temna jako svatyň snivá.

Ó přírodo, v své velebnosti velká!

Ať hřímáš v bouři jako orgij divá,

zdaž srdce boha v hrudi tvé to nelká,

ať v němém tichu, v klidném dřímáš snění,

v par závoj stajena, ať v rozechvění

své vášně „matkou být“ se chvěješ v záři,

zda nesplývá ten úsměv z boha tváří,

zda nejásá ten bůh, když jaro usměje se,

a zpěv se rozléhá po nivách, luzích, lese?

A člověk v také velké chvíli cítí,

že není sám, že za tou clonou taje

lesk božských snů jak tucha ráje hraje,

že na tvých ňadrech celý život sníti

a pít z nich lásku, souzvuk hmoty s duchem,

tvou krásu pochopit a v ni se vžíti;

z tvé knihy číst – že není v echu hluchém

hlas vlastní obrážet, leč poznání cíl svatý,

cíl pravdy, svobody v tvých tajích najít zlatý!