ZA LUĎKEM MAROLDEM.

...A že by opravdu, můj příteli, Tvé čelo

pod Musy polibkem se více nezachvělo

a na vždy zlomený že je Tvůj život krátký?

A že by opravdu byl skončen život světlý,

ta pilná ruka Tvá že v úzké rakvi setlí,

že's navždy odešel a nevrátíš se zpátky?

A že by opravdu ten smrti anděl němý

svým dechem mrazivým Tvá křídla srazil k zemi

a všecky naděje, jež k tobě kdy se pjaly,

že s Tebou umřely? Že Muza Tvoje svěží

teď stranou dívá se, jak mrtvý v rakvi leží,

a smutný její zrak že slzami se kalí?

A že víc opravdu v Tvé zkamenělé hrudi

a v čele studeném se nikdy neprobudí

Tvé svaté nadšení v tom tvůrčím plání mladém?

Vše s Tebou umřelo v té smutné chvíli jedné,

víc nikdy k rozletu se peruť nepozvedne

a že Tě opravdu tak záhy ve hrob kladem?

Spí mrtvý tiše dál... Tak příliš, příliš záhy!

Zda stačí k útěše, ze stop Tvé světlé dráhy

že růže vykvetly a vavřínem že poset

byl krátký život Tvůj? Tím víc to v srdce bodne,

Tvůj světlý genius kol skrání matky rodné

co chystal vavřínů a nových růží do set!

To v duši zabolí, Ó příteli můj drahý,

že vše Tvé nadšení, Tvé posvěcené snahy

i všechen orlí vzlet ve hvězdné Tvojí touze,

žár Tvého genia i svatá síla tvůrčí

se rovem zasypá, když příroda tak určí,

jež matkou zove se a macechou je pouze!

Ó těžce, příteli, se Tobě dává „s bohem!“

Po mnohých zápasech i po vítězství mnohém

na hrobě předčasném kéž sláva Tobě zkvetla

kde budeš věky spát i s nadějemi všemi!

Buď s tebou věčný mír! Spi sladce v rodné zemi,

do věků, příteli, buď s Tebou paměť světlá!