ZA LUŽICI!

Už všecko, všecko našlo Svobodu,

všecko už rozbilo pout kruhy,

i kolonie dálných národů

už vypověděly být sluhy.

Jen ještě Vy, Vy v srdci Evropy,

Vy, krevní bratři milovaní,

pod knutou, hlídáni dál pochopy,

na vlastním do jha zapřaháni!

Slovanský ostrov v moři prokletém,

jež se všech stran vás uzavírá,

přes vlny vln, jež vztekle v jeku svém

v břeh bijí vám, zrak váš se vzpírá.

Přes vlny vln až sem a proniká

v hruď bratrskou nám výčitkou tu:

jak možno být vám klidni, lká

vy svobodni, my ještě v poutu?!

Vy otrokářům těm v své zemi, aj,

vše dali jste a bez výhrady,

již šlapou nás, jak bídnou rabů láj;

což necítíte ostnu zrady?! –

Však už nám barví líce studu nach

a srdce zabouřilo prudce,

i přes moře, ať řve si v hlubinách,

k Vám vztahujeme věrné ruce.

Bratrské ruce jako přísahy,

že stojíme Vám po bok věrni,

dokud Vám, noc jak Osud neblahý

se v slavné jitro nerozední!