za majakovským

V temné noci

k černým slzám mým se druží slzy rudé,

v temné noci za jarního deště:

Tys to věděl, já to nevím ještě,

co bude.

Za dnů štěstí,

za dnů revoluce, slávy, vítězství

byls zlatou křídlovkou na Rudém náměstí,

a já Tě miloval.

Dech věcí nejvyšších dul vichrem nad hlavami,

my byli se všemi a nebyli jsme sami,

nám srdce okoval.

Milenka rudá v krvi milovala,

tančila, zpívala, rodila, vstala,

řítil se starý krov:

Ty, Majakovskij, byl jsi svědkem všeho,

já, S. K. N., jsem v dáli z rytmu Tvého

pil váš kov.

Po letech, za dnů neštěstí svého

malicherného,

a přece silného jak smrt,

zůstavše básníky, ač jsme byli svědky

traktorů, stoup a nebozezů pětiletky,

setkali jsme se znova:

Ty už jen stín, já živého cos ještě.

Je temná noc a jarní letí deště

přes dvojí žal.

Tys dotrpěl ho, dozpíval,

a já mám slova ještě.

Toť vše.