ZA MARIÍ HÜBNEROVOU

Žila tak tvrdě, dýchala tak jemně,

hloubek v ní byla prasíla,

planula zevnitř jak ta matka země,

ona, jež matkou nebyla.

Vzpurné a nízké, zlé i ušlapané

v tvořící vášni tiskla na svou hruď,

své rozmávnutí a své požehnané

jim slovo vnucujíc: „Z mé krve buď!“

Mateřství řeč tak čirá se z ní drala

jak ručej s hor, jak pramen ze skály,

a všichni my, jimž umění své dala,

siroty po ní zůstali.