ZA MATIČKOU.

V nocech smutných, temných, bouřlivých,

déšť kdy zemi bičoval či sníh,

nejvíc, matičko, jsi plakávala

pro ty, které příkrá, tvrdá skála

ve svém lůně chladném, tichém kryje;

ach, a teď i nad Tvým rovem již

v nahých větvích sever lká a vyje – –

Matičko má, Ty ho neslyšíš?

A jak sever kvílí ve stromech,

také pod nimi jen pláč a vzdech –

to Tvé děti lkají osiřelé.

Jeseň mlhu po hřbitově stele,

po větvích ji rozvěšuje stromů,

v šedý její závoj halí kříž.

Matičko, ach, pojď už s námi domů! –

Běda, běda, Ty nás neslyšíš!