ZA MATKOU. (I.)

Je mrtva. – Ta, jež nejbližší mi byla,

ne duchem, jeho zájmy – ale tím,

co nad to hlubším, důležitějším:

Podstatných funkcí plánem mystickým.

Ta, jež už před zrozením se mnou spiata byla,

ta, s níž jsem v dětství svém srost’ celou bytostí –

Ta konečně, jež v mojí nemoci,

v mém žití posledním, nejtrpčím období,

den za dnem se mnou v jedné světnici

po kolik roků v stálém styku žila –

tak že mi v žití nejvíc družkou byla,

té družkou bytosti,

jež ve mně tím, čím stromu kořeny:

Má Matka, jíž mi nelze nazvat drahou,

jak drahým nedovedu nazvat sebe sám –

ta – hrůzo mystická! – už za onou je hranou,

již Prozřetelnost uzavřela nám!

Ta, jež tak často se mnou hovořila

o smyslu života a tajích záhrobí,

tak prostě, ale tak, jak hovoří,

kdo celým citem svým, celou svou bytostí,

jíž na životě svém a vědomí svém lpí,

v to tajemství se vžívá, o něm přemýšlí –

ta se dnes v tajemství to vpravdě ponořila,

ta o problému tom dnes víc už ví,

než za života mudřec největší –

ta tedy odešla mi už v ty kraje nejdálnější,

tak provždy odešla v tu oblast nejtajnější –

a nic mi nezanechala zde, než to tajemství!