ZA MATKOU. (II.)

Jak bez pochyb, tak trpně, odevzdaně,

se položila v náruč Neznámu!

Oh, sotva tušila, že spánek, jenž ji láká,

tak hluboko ji vláká ve svou tmu!

Oh, ony hodiny, kdy, mrazně otupělý,

jen jako cizinec jsem v nohách lože stál,

co mysteria smrti průběh celý

jen jako ze snu děj se před mnou rozpřádal!

To hodin přísné, temné, dlouhé znění,

příšerné, slavné – Osudu jak hlas,

jenž v každou hodinu žití by měřil čas –

až pak – do náhlého a mystického ticha,

kam peruť Tajemství neslyšnou hrůzu dýchá –

desíti zvuků temné dobíjení!