ZA MATKOU. (III.)

I Ona mrtva tedy... Mrtvo tedy vše...

S Ní odpadl mi článek poslední,

jímž spojen jsem byl s dětstvím duše své –

Minulost celá odešla mi s Ní!

Teď teprv stojím sám před prázdnem nových dní

v podivné nejistotě, teskné předtuše...

Odešlo to, co odcházelo léta.

Jak dávno tomu již, kdy byl jsem dítětem!

Tak ohrazen, jak hlemýžď v domku svém,

bezpečně oddělen od ostatního světa,

já v rodné půdě, v kruhu rodinném,

se rozvíjel, co v pravém živlu svém,

– i vzdálen kořeny v něm zapuštěn –

jak chorá rostlina, jež v skleníku jen zkvétá,

a jako pták, jenž svobodně jen vzlétá,

kdy cítí oporu ve skrytém hnízdě svém!

Neb život duše mé měl býti eposem!

Eposem-dramatem, v němž duše vnímavá,

vždy více zkušenostmi obohacovaná,

démony hmoty k boji vzněcovaná,

na široké a pevné půdě jen

se do šíře a výše rozvíjí

k jistému, nenáhlému vítězství

zvolným, však vytrvalým zápasem!

Než míjel čas a kolem měnil vše.

Pod nohou mou, jak stromu kořeny,

tu půdu podmílal, z níž rostly moje sny –

dům, park i město vždy víc bez duše,

s novými prospekty i lidmi, obyčeji,

vždy všednějšími, chladnějšími ději,

se odcizoval minulosti mé. –

I Ona, Duše všeho, se mi vzdalovala:

Svým vzhledem, světem ducha byl jsem muž –

a Matka odevždy jen Dítě milovala:

Tím zdál jsem se jí stále méně už!

A přec – ať mužem jsem svým rozumem a vůlí,

ať plánem díla svého tvůrce zralý jsem:

Svým tělem, srdcem svým – „já“ svého bolestnější půlí –

churavý, slabý tvor, jsem zůstal dítětem!

Leč marno po prsu lkát děcku dospělému,

jej držet, nepouštět poslední silou svou,

když prs už nemá mléka, jež by skytl jemu,

jež mu je, slabému, životní potřebou!

A těla, srdce cit chce také mléko svoje:

Když nemá ho, tu hyne bez úkoje.

A přec to konec nebyl. – Když se svečeří

po Slunce Západu, přec duše nevěří,

že vzchází Noc, pokud jen osvětlují

svět žárovky. – Když zajde vše,

přec duše, dokud vůbec dovede,

se drží posledního – Illuse.

Až zhasnou světla – tma kol zazeje.

Tu poslední zmizela naděje:

Na černém nebi marně duše hledá,

hvězd chladný svit žádného světla nedá,

ruch kolem doznívá, až je zde samota.

Chlad děsí srdce, ducha temnota –

a zdá se, Smrt že v každém rohu šeptá.

Smrt, jež tu zbyla sama z života.

To čekalo mě po tom velkém dni. –

To tehdy Minulosti mé v hodinách bila hrana,

a nad jevištěm, kde mé hráno drama,

pomalu spouštěla se opona –

V té chvíli velké, kdy dech zůstal v Ní,

z rozkazu neznámého zákona,

se provždy přetrhlo v mé bytosti

pupeční šňůry vlákno poslední...