ZA MATKOU. (V.)

Teď z všeho na mě zří jen Minulost;

Město i lidé, drahý park i vila,

vše jiné tak, než bylo, když jsem rost’,

rodina celá, jak v ní kdysi žila,

když ještě rodinou v mém rodném kraji byla

se všemi příbuznými, známými a svátky...

Ach, to vše nevrátí se nikdy, nikdy zpátky!

To vše mi odňala Osudu zavilost.

A teď, kdy všeho Duše, Ústředí a Tmel

v Ní, Matce mojí, navždy odumřel,

když mezi mnou a Minulostí slední padl Most,

já připadám si v lidnaté té poušti,

jak prostřed cizinců jen, nevšímaný, host,

kdy den se svečeřel a duše unavila.