ZA MATKOU. (VII. Epilog.)

Už kolik tomu let, co není mezi námi,

a je-li, nikdo z nás Ji v kruhu necítíme.

V snech mých, v snech druhých mluví sice s námi,

chodí a jedná nezměněně zcela,

jak byla by nám nikdy nezemřela –

a přec jen klam to teskný, když se probudíme.

Kde je, kým je – to nikdo z nás zde neví,

toho se z nás zde nikdo nedovíme:

Zda duše Její s tělem v hmotě dříme,

či v podstatě je touž, jíž byla v schráně těla,

neb zda a na kolik se smrtí proměnila –

to nám až vlastní smrt, každému zvláště, zjeví.

Než já přec žiju dál. Zachycen v půdě jiné,

neb nejsem duchem pták, než strom jen schýlený,

v ní znovu zapustil jsem útlé kořeny

hluboko do země, měkké a pohostinné.

Strom-duch tak žije dál. A vůle svojí v síle,

kořeny chorými tak těžce dobývané,

přec občas letorost vyhánět neustane,

byť sotva dopřáno mu jednou dospět cíle.

Ó moje Matko! Pakli v sféře vyšší

působíš dál na žití svého díle,

i pakli duch Tvůj, na duševní míle,

hlas, příbuzenstvím krve spjatý, slyší:

Ó, buď co Slunce stromu žití mého!

Jak zlatý paprsek života mystického,

své teplo bytostné, své světlo duchové

svou dlaní mateřskou v sám střed mé duše vlož:

Je vpít přej listům mým, chlorofyl v listech zmnož,

tak k nové obrodě podněcuj tkáně mé!

Co zdola nestačí vssát kořenů mých síla,

by list můj shora nahrazoval, přej,

až by i jejích hmota vzrostla, zesílila!

Tak pomoz ve mně svatý sílit děj,

života svatý děj,

jak tehdy, kdy má bytost ještě ve Tvé žila!

Plod na Tvém stromu kdys, co na slunci teď strom,

vždy spolu spojeni, jako střed s periferií,

ať se má bytost zas dál z Tebe rozvíjí!

Rozkošať větve mé, mé listy na nich zmnož,

zesil můj kmen i kůru –

ať, v stálém množení odnože na odnož,

dál rostu k Nebi vzhůru,

s nektarem plodů svých,

zlatých a vyzrálých.

A pakli přese vše přec není mi snad dáno,

by život-dílo mé zde bylo dokonáno;

je-li snad vůbec vezdejší, co příliš hmotné, bytí,

jen jedním ze stupňů, po nichž je duchu jíti:

Ó, Matko, pomoz růst i za hrob duši mojí!

Ať vlákno mystické nás tam, jak druhdy tady, spojí:

Ten výš, ten níž, ať takto spolu k Výši

spějem vždy pevnější, vždy světlejší, vždy tišší...