Za Michalem Hórnikem.

Když bleskem sklán král hvozdů, pyšných strání

dub skácí se, jak vše se třese, duní,

bylť srdcem lesa, s písní pták, květ s vůní,

vše lnulo k němu v jedné lásky vzplání.

Hůř na vypráhlé půdě, v nízké kleči

když padne kmen, jenž jediný všem vládnul,

kde není naděje, že, on kde padnul,

moh’ vstát by jiný jak on – nikdy větší.

Jej znala laň, jež z rána k hvozdu spěla,

Jej poutník znal, bylť dálném na obzoru

mu jistým vůdcem, v ptactva hlučném sboru

mu v snětích motýl mihnul se i včela.

Dal svěžest všem a všem dal chládek milý,

i ostří seker nepřátelských před ním

v ráz otupělo, v změny reji všedním

pro všecky symbol víry byl a síly.

Ó Michale! Jak mohl’s nízké kleči,

jež v Tebe věříc mohla stát se lesem,

dát s bohem pro vždy? Za Tebou jen s děsem

zrak patří ve slzách a srdce v křeči!

Ty’s poslední byl s velkých apoštolů,

již měli snahu vzkřísit celý národ!

Ať ukáže teď, zda v něm síly zárod,

jíž obstát lze jen hrozném ve zápolu!

A jestli Tvoje mlází opuštěné

teď nedá zdeptat se v zlé zkoušky době,

to věncem nejkrasším buď na Tvém hrobě,

jak život v duhu slávy se Ti sklene!