Za Mir. Tyršem.

Nejvyšším co idealem lidstvu v oné době plálo,

v smavé zoři jitra svého, v Hellady snu, pokud stálo:

– zdravý duch ve zdravém těle, síla s něhou v spolku družném,

mysl děcka snivá v dumě, láska vřelá v činu mužném,

páže hbitá, oko jasné, nezastřené mlhou stesku,

krása ve všem harmonická, při jásotu, při potlesku

v Olympii, která hrdě vznesla nesmrtelné čelo,

ať to v strunách Euripida Melpomeny pláčem znělo,

ať to v svalech závodníků vzepjalo se pružnou vlnou,

vždy jen plným tonem vpadlo v píseň krásy čaruplnou:

Toto všecko posvěceno českým duchem v záři pravé

zaskvělo se na Tvém štítu, jejž jsi vznášel, Miroslave,

zalesklo se ve Tvém žití, srázném jak ty Alpské toky,

zamihlo se v Tvojí práci, neslo všecky Tvoje kroky,

burácelo v odkazu Tvém, v Sokolíků jaré druži,

až pak vlasti zatklo za pás svěžesti a mládí růži,

bohu žel jen potřísněnou Tvojí krví, slzou naší!...

Avšak pohled na Tvé dílo každou vrásku žalu plaší.

Žil jsi krátce, ale plně jako Achill, a sen Řecka

v Tobě poznovu byl vtělen a s ním jeho krása všecka.

Žil jsi krátce, ale plně, ve všem rek a muž vždy celý,

žitím těch, již za cílem jdou a se nikdy nezachvěli,

žitím pravým, jež i v chumáč zmijí jistě klade nohu

a se dotýká v tom čelem týna nesmrtelných bohů,

žitím velkým, které praví: Jeden cíl, vše pro vlast milou,

ať již k tomu umělce snem, letem orla neb lví silou!

Luzně sníti v dobách mládí, kdy je rozkoš hynout smutkem,

úděl všech jest, – ale sny své učiniti záhy skutkem,

nechť se zloba, záští, zrada, nepřízeň a šalba spiknou,

nechť si draci jedovatou slinou po vítězi střiknou,

nechť se zlaté jitra mráčky v zkázonosný oblak změní,

nechť i přijde oklamání, nuda, hořkost, vysílení,

– stále chtít a k cíli kráčet, trosky, prach a bláto deptat,

za hlasem své duše jíti, po cizím se soudu neptat,

chtít jen dobro, milovat je bez osoby, bez předsudku,

v každý sen svou bytosť vtisknout, pevný, určitý tvar skutku:

Ty’s to uměl, vítěz vůle stojíš zde a vítěz činu,

pevný ve všem nad tou směsí mátoh, bludných vidin, stínů,

v chaosu tom, v děsné vřavě, která sama, co chce, neví,

lhostejně jež přezírá všech umělců sny, dumy, zpěvy,

k voji zisku která vpřáhá všecky nejlepší své děti

a se choulí v cár své bídy, v hlupáků neb šašků změti!

Umění! Ty’s pochopil je, ať se halí prostým šatem

prvních tvarů ať plá nachem, mluví štětcem, perem, dlátem,

božského co v něm se tají, čím i hmotě rostou křídla;

Ty’s chtěl vésti celý národ v temenící ona zřídla

pravdy, krásy, povznesení, Ty po stopě velkých duchů

stihal’s zářný jeho záchvěv v tichu hor i města ruchu;

tady dojat, onde vzrušen a zas pochybností zmítán

naslouchal’s, čím proroků ret chví se, které spurný titan

Angelo svou dlaní stvořil, a zas v sladké skojen dumy

čím Correggia, Rafaela andělíčků křídla šumí,

a pak skloněn nad tu naši drahou, rodnou českou půdu,

chtěl jsi v plamen roztaviti ledovatou její hrudu,

tlumočil’s, co štětcem zpíval skřivan jitra, Manes tklivý,

na cestu jsi svítil mladším – nadšený vždy, odvážlivý,

až Tě z dumy zburcovala fanfara Tvých Sokolíků

a Ty’s chvátal hesla druhou půlku splnit v čilém ryku.

To Tvůj život! – – – Co tu zbylo, jeho zářný odlesk jesti,

síly pramen dává jiným zdrcené to Tvoje štěstí,

i v Tvé smrti velký obraz ku dědicům Tvým se sklání,

Tvým je laurem nejkrásnějším: Síla, vůle, vytrvání!