ZA MISTREM JANEM!

Jak ohnivý sloup šel jsi stoletími,

zář červánků plál’s ve tmy našich běd;

když stali jsme se pochybovačnými,

vzpomínkou tvojí duch se znovu zved’

tou cestou z poroby v zem zaslíbení,

přes moře útrap k břehům vykoupení!

My došli posléz přec – však obstojíme?

založit vlastní stát – jsme silni dost?

nezhasne jiskra, jíž se roznítíme?

to ticho u nás – není lhostejnost?

Když snesem tobě posměch blasfemický,

není to hnití, ten klid idylický?!

Nejsme snad přec jen lípa vyšeptalá?

koruna její klamnou zelení?

v poslední léto jež se rozehrála,

by zhroutila se příští jesení?

ty všecky kompromisy parlamentu

nejsou-li opovědi testamentu?!

Neb naše vítězství dnes žalně chudne,

z vavřínů skvělých pochybný už cár;

my klopýtáme na své cestě bludné,

je „věcí našich správa“ marný dar:

jsou slabé ruce, kam ji Osud vkládá,

v klín nepřátel, hle, sváží se a padá!

Zášť jich už hranici tvou rozdmýchala

pamflety svými Kostnický jak sbor;

dej, Mistře, by v nás požárem se stala,

zas nítíc Otců hrdost v nás a vzdor;

jak slunce Josuovo tmy nám zjasni,

mystickou žertvou plaň a neuhasni!