ZA MLÁDÍM

Jak podoba tvá denně z duše mizí...

Bledostí jenom líce hledí tmou,

tvář časem zavátá a dálkou cizí

je tváří neznámou.

I pohled tvůj, ode mne odvrácený,

již zhasl. Ústa též. Jen ve tvých rukách chvět,

v těch rukách dravých kdys,

já dosud zřím, že chováš křehký květ,

a vím: to tys!

I vůní cítím květu, jenž je tvým,

však býval můj. Kdy? Jak? A kde? Ó věz:

Nad každým dnem, jenž neúprosným letem

se z minulosti zdvihá jako dým,

dým z kadidla, jejž pálí teskný kněz

za božstvím odvráceným na věky,

žhne žhavá jiskra nehasnoucím vznětem

a proto dýchá, voní, hoří květ.

Vše skutečné je mátohou. Však květ,

ten křehký květ je světlým, živým květem

ten pravděnepodobně daleký.