ZA MLADOSTÍ. (I.)

Ty časy, kdy vše hřmělo v tobě,

se nikdy více nevrátí,

o mnohý sen je člověk chudší

a hlava prosta závrati,

jež jímala ji v dobách oněch,

kdy z retů dívčích toužil’s pít,

kdy každý den nes’ vzněty nové,

kdy opájel tě hvězdný svit

a tlukot ptáků v hustém četí,

stlumený zurkot pramene –

vše pominulo, oněměl hvozd

a stichlo srdce zmámené,

je člověk jako rampouch ztuhlý

a nedojme ho dívčí smích,

pro rukavičku neskloní se,

již kdysi dvorně k retům zdvih –

a kde dřív oheň citu hořel,

dnes rozum loučí svítí si,

a vznět-li nový přec se ozval,

sarkasmem hned jej promísí.

Však někdy večer... Ano, večer,

když noc dnu sedla v zátylí,

u okna stařík zkormoucený

po prchlém mládí zakvílí.