ZA MLADOU DÍVKOU.

Vždy z jara večer záhy

si vyjdu tuze rád,

ze třpytné první vláhy

kdy polmi dýše chlad.

Jsou vzduchem struny vzpjaté,

ve rubínech vše plá,

a v srdce dumou jaté

zaléhá blízká tma.

Ve polosnění kráčím

a nevím věru kam,

ba sotva sobě stačím

a svojím vzpomínkám.

Jí bylo patnáct roků,

věk, jenž zná lásky pal,

a zlatý vlas jí k boku

jak pramen pospíchal.

Ten smích mou duší zvoní

té malé kokety,

ve štěstí dnech se honí

můj duch tak rozchvětý.

Ve probuzené touze

nad knihou seděla

a vyprávěla dlouze,

o čem jen věděla.

Juž večerní se stíny

ze zlatých nesly hor,

a měsíce svit líný

nad modrý vznes se bor.

Pryč sladké bludy všecky,

jež s ní jsem tehda snil,

však naivní hled ten dětský

pro mě až do dnes zbyl!

Dnes má se duše chvěje

a s dívkou soucit mám,

ke hrobu krok můj spěje –

na rov jí kvítí dám.