Za modrým květem

Jdeme a jdeme, hledáme v hoři

tajemný modrý květ,

hledáme všichni, zdraví i choří,

celý už projdem svět.

Hledáme v horách, v údolích dole,

po širých po nivách,

prošli jsme luka, prošli jsme pole,

kde jaký zlezli svah.

V podzemních slujích, na mořích skvělých,

hledáme po lesích,

v tajemném tichu kostelů stmělých,

hýřivých na plesích.

V samotě vísky, ve víru města,

v chyších i v palácích –

hned v prachu zemském jde naše cesta,

hned kdesi v oblacích.

Všecko jsme prošli, prohlédli tůně,

slyšeli pláč i smích,

z květů všech chtivě pili jsme vůně –

modrý květ nebyl v nich...

A přec tak blízko zdál se květ časem,

tak blízko, na dosah,

jen ruku vztáhnout – náhle však s žasem

vidíš květ mizet v mhách – – –

A tak jdem stále, hledáme v hoři

radosti modrý květ;

hledáme marně zdraví i choří,

marně jsme prošli svět.

A teď už – běda! – na cesty naše

večerní soumrak pad,

končí se den, a do srdce plaše

plíží se noc a chlad.

A zříme náhle: Za modrým květem

jaký to omyl cest!

Květ, jejž jsme všude hledali světem,

ten jenom v srdcích jest!

Teď jsme ho našli, když už je pozdě,

když nutno s Bohem dát...

Snad aspoň jiné bloudící v hvozdě

nám možno varovat.

Slyšte, vy, kteří v nadšeních vroucích

ještě svůj sníte sen,

slyšte teď aspoň výstrahy mroucích,

než i vám zhasne den.

Po modrém květě, po modrém květě

toužíte v cestách zlých?

Ne kolem sebe, ne v širém světě –

hledejte v srdcích svých!