ZA MODRÝM KVĚTEM.

Šla pověsť o modrém kvítku,

jež v dáli rozkvetá;

sto romantických pěvců

šlo za ním do světa.

A chodili a hráli

a hledali bájný ten květ,

až uondáni z dálí

se bez květu vraceli zpět.

Já nebeské však mám štěstí –

kam přijdu, tam modrý květ –

je charpou, je čekankou, zvonkem

a včely v něm pijí med.

A musím se lidem smáti,

jak putují v neznáma

a v oblacích hledají štěstí,

jež šlapou nohama.

A sotva jsem dopěl tu píseň,

sesmutněl celý svět

a nevýslovná touha

mým srdcem začala chvět.

To touha po modrém květu,

jak nebe širokém,

jak oko zářící láskou

tak výmluvně hlubokém.

A chodím jako ti pěvci

z těch romantických dob

a nevím, co najdu dříve:

zda modrý květ či hrob.