Za mořem. (I.)

Chví se prales, chví a duní

v mrtvém klínu pouště němé,

jakoby to v mrtvém těle

srdce velké – rozželené.

S písní na rtech mnohý zemřel,

a již prach je jeho tělo,

a přec věčně světem vane,

čím se jeho srdce chvělo.

Oj pralese, čí to touha,

lůnem tvým a pouští vane,

čí to srdce v tobě chví se,

srdce dávno rozmetané?

Rci, když nocí lká tvé lůno,

když se chvěješ v pološeru,

zdaž si s unylým tím srdcem

toužíš poušti na nevěru?

Aneb zřídlem touhy věčné,

neskonalé tvojí strasti,

zklamaná je velká touha –

touha po milené vlasti?