Za mořem. (II.)

Nad mořem nad středozemním

slunéčko se níže sklání,

rudě barví dalný obzor

v zlatoskvělém lemování.

A ten blankyt věčně jasný,

na vodách dlí nad lilijí,

liljí mořskou, zardělou teď,

nad malebnou Sicilií.

A od vrchů těch Sicilských,

mořem stoupaj’ řady stínů,

až zanikaj’ pod Vezuvem

v skvělých pruhach u vod klínu.

Po skvělých pak stezkách těchto,

mohútná loď tiše pluje,

žhavý jih jí od Sahary,

do rozpiatých plachet duje.

Za ní hude větřík písně,

jako rozepělé víly,

před ní žhavý Vezuv plane,

zbytek žhavé římské síly.

Žhavě smědý sloup z Vesuvu,

vstoupající ku nebesku,

ukazuje teplým větrům,

ukazuje lodi stezku.

A na lodi třístežňové

v bílých plachet šedém stínu,

mladík jest, o stežeň opřen,

ruce složené má v klínu.

Nedbá modrých Apeninů

tváře jeho černo-smědá,

jiskrné to, černé oko

na jihu cos toužně hledá.

Hned tam vítá temnou dáli,

hned se tesklivě s ní loučí,

a okřívá, když mu větřík

provívá vlas – po kotouči.

A po dráze papršlků,

které jižní obzor zlatí,

jde duch toužný až se v kraje,

v kraje za Atlasem tratí.

Tichá radost rozhostí se,

náhle v smědé jeho tváři,

před duševním jeho zrakem,

slunce jižních pasů září.

Velebně teď duši jeho

září hory Měsícové,

velkým jeho srdcem tíhnou,

ohromní z pralesů snové.

A již poušť, tu nedohlednou,

před svou duší ležet vidí,

po mohutné její hudbě,

zvučném samum, nyní slídí.

A nad hlavou mocně mu zas

divým zpěvem lesy hrají,

jejich lůno hroby otcův,

od věků před světem tají.

Zní ten divý zvuk mu srdcem,

v oku skví se slza slasti,

z těsných prsou povzdech jeden

loučí se s milenou vlastí!

A co pro vlast slza kane,

mohútná loď dál jej nese,

a v přístavu pod Vesuvem

rány z děl ji vítaj’ v plese.