Za mořem. (III.)
Ve přístavu Neapolském,
živo dnes a lid se hemží,
neznal Vesuv toto ruchu,
pokud Vlach nekupčil s Temží.
Co však zná se s Albionem,
schudl srdcem, podstať celá
jest jen nedopalek síly,
jíž se římská ňadra chvěla.
Bratry z jižních pasů vleče
k Niagaře prostopášně,
krví jich mu révy rdí se,
vavřín mzdou mu této vášně.
Třístežňová loď dnes má se
na pouť zaatlantskou bráti,
žel však, že sta obětí se
s ní víc nazpět nenavrátí!
Větry dují od východu,
nedočkavě tůň se vlní,
zvědavými Neapolci
přímoří se stále plní.
Krkavců roj hladov krouží
nad lodí, nad mouřeníny:
tušiť, že loď v bezpečnou smrt
od Atlasu nese syny.
Na lodi pak třistežňové
v bílých plachet šedém stínu,
vzhůru k černým dravcům zírá
nejmladší všech mouřenínů.
Z hloubi vzdech si po svobodě,
kéž by směl jít za krkavcem:
svobodným by zase stal se,
volným v modrém vzduchu plavcem.
S bolnou duší, teskným okem
za krkavci dvěma zírá,
jak každý svá volná křídla
na přístavem rozprostírá.
Nad přístavem výš a výše
paláce ční na výsluní,
jak labuti vzhlížejí se
v zrcadelné mořské tůni.
Z paláců pak hrdé panstvo
v rozkoši se k moři dívá:
mnohá dívka něžnou rukou
na shledanou k moři kývá.
Krkavců dvé, černých ptáčat,
nad paláce zaletělo,
mouřenína matné oko
sotva jich již v dáli zřelo.
Jak dva body v jasné dáli,
ještě jich posledně shledl, –
aj, mladíče, proč se chvěješ?
Proč jsi mi tak náhle zbledl?
Není to dvé černých ptáčat,
dvě to očí jískrnaté,
s nimiž potkaly se nyní
mouřenína zraky vzňaté.
Z jiskrných těch černých očí
divoký žár lásky sálá:
v mouřenínu, na němž tkví teď,
vzplane láska neskonalá.
A zas bělostnou svou rukou
kyne dívka mladíkovi:
on jí zaslal lásky povzdech,
ať ho dívce větřík poví.
V tom, slyš, výstřel ve přístavu,
na lodi se opakuje, –
k pozdravu se sklonil prápor, –
loď se hnula – dále pluje.
Mladík rukou dívce kyne,
kyne šátkem dívka žhavá,
z ňader, touhou výš se dmoucích,
povzdech Vlašky „s Bohem“ dává.
Žhavá dcera Neapole
za mladíkem s láskou zírá, – –
s mladíkem však za moře se
otrokářská loď ubírá.