Za mořem. (IV.)

Za mořem za Atlantickým,

tam na březích Maraňonu

přes planiny žene požár

stáda zvěře v divém honu.

Rudý požár při zemi se

krvavý jak jazyk valí,

temným dýmem dalný obzor

i prerii divou halí.

Z požáru a z dýmu spousty

ječivé je slyšet ryky,

dupot kopyt, ržání koňstva

a divoké lidu křiky.

Teď přelétla žhavá výheň

na farmu, na negrův byty,

uvítán tu rykem slasti

ze sta hrdel hosť ten litý.

Sto páží se pušek chopí

sterý výstřel rozlehne se:

z žhavé farmy sto otroků

na svobodu vyhrne se.

Na svobodu, na svobodu,

rozléhá se v divém plesu:

otrok spálil farm i pustu

a teď pádí v lůno lesů.

Pospěš mládče, mladá krvi,

z farmy střelba provází tě,

pospěš, sice padneš kulí

v svobody den na úsvitě.

Střelba z farmy rozléhá se

zasáhnuta oběť mnohá; –

mladík vzkřikl: – prudšíť kule,

nežli otrokova noha.

Polou sklesl, zas se vzchopil,

do rány krev pěstí tlačí:

k lesům, k lesům klopýtá se –

o kéž by měl křídla ptačí!

U pralesa sklesl k zemi,

vroucně líbá chladné mechy,

a lítostné lůno lesa

opětuje jeho vzdechy.

O své vlasti, o své lásce,

chorý mladík vypravuje

a ozvěna v lůně lesů

nářky jeho opakuje.

Směrem k moři, odkud přišel,

při východu slunce kleká,

na vlasť myslí, na Neapol

a pralesem zase těká.

Tak dotěkal chorý divoch.

Jednou v tiché ranní době,

pod loubím ho našel větřík,

v kyprém, listím stlaném hrobě.

Prales ustlal mu to lůžko,

hučel všemi jeho žaly,

a úslužní větérkové

s věstí tou se k poušti brali.

Poušti, řekám šepotali,

proč prales lká věčnou strastí,

že to ohlas velké touhy,

touhy po milé – a vlasti.

Mladík s touhou na rtech zemřel,

a již prach je jeho tělo,

a teď věčně lesem šumí,

čím se jeho srdce chvělo.

Je to v mrtvém těle pouště

srdce velké rozželené,

ohlas prvotní to lásky, –

do pralesů zanešené!!