ZA MOTÝLEM.

K hravému letu motýl zved’ křídla,

opitý vzduchem byl ranním,

ale již ptáků očka jej zhlídla,

celý dav pustil se za ním.

Očka jim svítí, očka jim planou,

dychtivě planou a svítí,

hbitě jen za tou obětí štvanou,

každý chce, musí jej míti!

Již jsou mu blíže a již mu hrozí

vítězným křikem a letem –

je to, má duše, jako když mnozí

za štěstím honí se světem.

Co nám ty honby za trochou štěstí,

co nám ty toulky a shony,

my chcem’ jen růsti, planout a kvésti

jako květ zahrady vonný.

My chcem’ jen čekat klidně a zticha,

s touhou však v noci i ve dne,

až k nám jak na květ, který jen dýchá,

samo snad jedenkrát sedne.