ZA MRAZU

Hoří, hoří nachovou záplavou

za řekou umrzlou večera jas!

Slunce jak bez síly,

rudý zjev spanilý

pomalu zapadá za řeky pás.

Tisíc, tisíc drobounkých bičíků

ze vzduchu sviští a bičuje líc.

Mrzne jak na Rusi,

nechoď, kdo nemusí,

z teplého pokoje večeru vstříc!

Musím, musím! povídá slečinka,

obléká kožíšek, věru má chvat...

S činčilou sukýnku,

brusle má v řemínku,

cupe si na ostrov, nezmešká snad!

Hudou, hudou do kola vesele,

ode všad bruslaři spěchají v rej.

Podoben měsíci

s vysoka zářící

bílý žár Křižíkův line se v děj.

Letem, vznětem plesu a rozkoše

hýbe se všecken kol ledový sál...

Matičky vždy bdělé

střehou své anděle –

však by se jiný jich nedohlídal!

Mladost, Radost tady je královnou,

její je družinou bruslících svět:

ze srdcí do očí,

do nohou přeskočí,

krouží a touží jen v pohyb a v let!

Tiše s výše třesou se hvězdičky,

sotva kdo vidí je z kluziště tam...

V šeru však nábřeží

srdce jim uvěří,

teskné si steskne: Vše marnost a klam!