ZA MRTVOU

To včera bylo, ještě dnes to slyším:

kol zima, chladno – náhle do ticha

jak kukačka by byla zakukala

a opuštěnost smysly moje jala,

že i to ráno dal jsem vzpomínkám.

Čím dále ke dni letem pluly nižším

a každá jenom zmizet pospíchá,

ač labutí kdys každá být se zdála

a jenom k slunci, k slunci veslovala,

by vyhnula se šeru, mrákotám...

Dnes marně zase duši svoji tiším...

Na hrobě tvém květ vadne, usýchá –

já živ jsem, leč to útěcha je malá,

tvá ruka mrtvá něco s sebou vzala,

s čím v životě se nikdy neshledám –

To důvěra je ke všem věcem vyšším,

v mých není žilách, ve mně nedýchá.

Žes doufala v ni, strachu z ní se smála,

jak ptáka rys tě láska za to rvala –

Keř spálený čním k nebi sám a sám

a nerozkvetu nikdy, nedozrám?