ZA MRTVÝM UČENCEM

Já myslil mnoho

na onoho divuplného starce,

jemuž se otevřely tajemné síly

vesmírem hýbající!

A rys nejbolestnějšího odříkání,

zdá se mi, postřehl jsem

v té tváři, jež jako sfinga

v nekonečno zří všehomíra.

Ale tvář ta byla dobrého člověka,

dvé největších kontrastů uzřel jsem tu:

zjevení nejstrašnější síly

a nejměkčího lidského, dobrého srdce.

Nevím, zda zřel jsem dobře,

leč těžká slza,

– řekl bych, radostná slza –

za ním se řinula mi

za velkým, velkým, velkým básníkem Kosmu,

– je velký básník, jenž nejprostším slovem

otvírá neznámé světy –

jenž odhalil mi

na okamžik tvář Boha,

tajemství největších, hrůzných sil.

A na jeho čele

viděl jsem věčna záři

a v jeho srdci

dobrotu věčného lidství.