Za neděle.

Pln starostí a myšlenek a žele

kdys po polích jsem bloudil za neděle

a s hlavou svislou šel jsem mezi klasy;

znoj v krůpějích stál na skloněném čele,

a mlžná slza tížila mi řasy.

Stesk palčivý mi sevřel srdce choré. –

Tu na louce blíž břízy bělokoré

si hrálo děvčátko jak anděl smavý

a měsíčky a žlutky z trávy sporé

v hrst rovnalo; vlas plavý splýval s hlavy.

I postál jsem... Jak miloučka a čista!

„Viď, chodíš ráda na květy v ta místa?“

„Ba tuze ráda; tamhle je náš statek;

my máme doma kříž a Pána Krista,

a já mu kytku nosím každý svátek.

A za to maminka mě večer chová –

a hlavu hladí ruka tatínkova,

a...“ ustat musila; já ručím skokem

ji zulíbal; mír v srdce vešel znova

tím blaženého dítka slunným okem.