ZA NEZNÁMOU MILENKOU...

Jsem bílý svlačec.

Pod horským hvozdem, tajemně šumným

na horké, šedivé skále

vyrážím bledé květy

zardělé úpornou touhou:

vznášet se vzhůru, ach vzhůru!

O, kdybych ji našel!

Takovou růži,

která by z téže tvrdé a skalnaté hlíny

ssála svůj život,

pila svou krásu!

Takovou divokou růži,

s ostrými, tvrdými trny,

a přece líbanou jemně

spanilou rosou,

jež v jiskřivě stříbrné korunce

chodívá růžovým jitrem.

Takovou prostou a divou a krásnou!

Takovou růži!

K jejím trnitým větvím

přivinul bych se úzce a vroucně,

tak bych se vznášel a vzpínal

vzhůru, ach vzhůru!

Tehdy by červeň rozepjal

nejzářivější blankytný baldachýn,

tehdy by tmavý horský hvozd

šuměl a šuměl svou tajemnou hloubkou,

tehdy by louky, zkosené

z mrtvých svých stébel a květů

svítily nejsladší vůní – –

Oh, kdesi na tvrdé skále

daleko, daleko

za modrým pohořím

sálá a svítí taková růže,

taková prostá a divá a krásná – – –

Jsem bílý svlačec.

Pod horským hvozdem, tajemně šumným

na horké, šedivé skále

uvadnu,

uvadnu palčivou bolestí –

a naše květy se nenajdou nikdy, nikdy!