ZA NOCÍ BÍLÝCH...

Za nocí bílých tichý astronom

utíká k hvězdám. –

Bože, co v nich hoří?!

Co krásy, ohně pluje v světě tom

na vlnách nebeských moří!

Ó, tajemné hvězdy!

To marná touha: chtíti zachytit

tu krásu všecku v objetí, jež dusí! –

Že z dálky splývá v duši hvězdný svit,

Ó, daleké hvězdy!

Tajemství sladké: hvězdy potkávat! –

Ať jiných krok se třeba blíž k nim točí:

mně stačí, když mi v cestu jenom pad’

svit Vašich nebeských očí,

ó, drahé hvězdy!

A vyhýbat se? – Marný, marný boj!

Ta cesta bez Vás chladně k srdci sáhne,

a jen víc roste divný nepokoj – – –

Ó, hvězdy, co mne k Vám táhne? – –

O, tmavé hvězdy!