Za noci březnové.

Když k ránu měsíc padal karmínově zarudlý

za řeku, jeho zlat kde rozpuštěný tak se chvěl,

a polibek Tvůj byl ač delikátní, přec jen mdlý...

v té noci březnové Tvou zahradou jsem pozdě k ránu šel.

A středem záhonů, jež přes noc rudě vzkvetly mi,

já ved Tě znavenou; jen jednoho mi bylo žel:

proč já tu neměl štěstí býti mezi prvními,

proč někdo přede mnou již tady vedle Tebe šel?

Tak pozdě bylo... Loutna zmlkla v okně ospalá,

i známý alt, jenž od večera ji už provázel,

i za řekou to rozpustilé: trala, tralala...

i rytmus, cupot, tleskání a chřestot černých skel.

To byla jarní slavnost našich věrných pastýřek,

– já rozechvěn a zmaten dneska ani nevzpomněl,

že po pěšinách tančily a podél ztichlých řek

a jemné měly kadeře a plavé kolem čel.

Za noci březnové Tvou zahradou jsem pozdě k ránu šel,

za potlesku a cupotu a chřestu černých skel,

a kteří přede mnou tu šli, těm všem já záviděl,

i těm, jež plavé kadeře a modré pentle kolem čel,

tu dneska prvně tančily při kantilenách nočních cell.